Abnett, Dan: Ostré stříbro


Před desítkami let síly Chaosu přemohly a dobyly Sabbatiny světy, hvězdný shluk více než stovky obydlených planet, které pro Impérium získala před šesti tisíciletími při svém tažení svatá Sabbata. Jedna z mála planet, které nestihl trpký osud většiny, byla Aexe Cardinal, příliš okrajová, než aby nespočetné legie Chaosu marnily čas jejím obsazováním. Místní lidé se opevnili a čelili útokům svých sousedů v strašlivé zákopové válce, jakou lidstvo nepoznalo už celá tisíciletí. Nyní, když se vojenské jednotky křížové výpravy snaží odrazit drtivý protiútok Chaosu, bylo několik jednotek imperiální gardy převeleno na Aexe Cardinal, aby ji zajistilo a zabezpečilo její přírodní zdroje. Gaunt a Tanithský první jsou vysláni, aby vyvedli boj na planetě z patové situace. Naneštěstí pro něj nemá Gaunt ani tušení, že se v jeho jednotce vyskytuje zrádce a vrah...
Brož., 336 str., obálka Adrian Smith, překlad Dušek, cena 289 Kč, vyšlo 28. března 2012.




Úryvek z románu:

Bachraté vzdušné transportéry je vysadily na svěže zelená luka nedaleko města, které se prý jmenovalo Bransgatte. Na obzoru se za korunami listnatých stromů a nízkými střechami předměstských domů rýsovaly jeho obrysy. Ráno chvíli pršelo, ale pak se vyjasnilo a oteplilo, takže si připadali jako na jaře.
Na lukách přistávalo úplně všechno: pěchota, jednotky těžké podpory, munice, zásoby, dokonce i neuspořádané zástupy těch, kdo vojsko stále neoficiálně doprovázeli. Na trávu vjížděly kolony velkých, ušpiněných náklaďáků, které je měly přepravit k železniční stanici. O dva kilometry dál bylo nad lesem vidět výsadkové lodě Krassiánského šestého snášející se k určeným shromaždištím.
Vojín Caffran z Tanithského prvního a jediného pomalu odešel z přistávací zóny, kde byla tráva ohnutá od náporu přistávacích trysek, a stoupl si k živému plotu, odkud byl výhled na pás stromů. Už teď se mu to místo docela líbilo. Byly tam stromy. Byla tam zeleň.
Dermonu Caffranovi bylo čtyřiadvacet standardních let. Nebyl vysoký, ale zato byl svalnatý a na spánku měl vytetovaného modrého draka. Narodil se a vyrostl na Tanith, lesní planetě, která už neexistovala. Teď byl Caffran Imperiální gardista – a podle jeho služebního záznamu mimořádně výkonný.
Na sobě měl standardní tanithskou výstroj: černé vojenské boty s křížovým šněrováním, standardní tílko a trenýrky, na tom černé kalhoty a vršek uniformy, popruhy – na nichž byly přichycené sumky a naditá torna – a lehkou, matně šedou látkovou zbroj. Na opasku se mu vedle nože houpala těsná, černá keramitová přilba se zapínáním pod bradou. Límec mu zdobil znak Tanithského prvního s lebkou a dýkou a na ramenou mu visel maskovací plášť; nejcharakterističtější vybavení tanithského regimentu, takzvaných ‚Duchů‘.
Na zádech nesl těžký batoh. Standardní laserová puška vzor III s pažbou a doplňky z tvrdodřeva, jako měly všechny tanithské pušky, mu visela na fylonovém popruhu přes rameno. Caffran cítil ve vzduchu vůni deště, bukvic a mokrého lesa. Na okamžik ho kvůli ní zaplavil nesnesitelný nápor vzpomínek. Jeho srdce se jen ztěžka ubránilo návalu emocí.
Ohlédl se přes rameno, aby viděl, jestli ho někdo neshání, ale regiment se s nastupováním na nákladní vozy už beztak opozdil. Na prázdno běžící motory rachotily a sem tam se v bahnité trávě, které pod konvojem rychle ubývalo, protočilo kolo. Místní vojáci na louce pomocí kovových stanových kolíků a provázků vyznačili shromaždiště, ale Tanithané si všimli průtahů a jen málo jich zůstalo na svých místech. Někteří se posadili na trávu, pár dalších shodilo batohy a začalo si kopat s míčem. Kolem pobíhali uspěchaní dozorčí v dlouhých světle hnědých pláštích, vykřikovali rozkazy, směrovali náklaďáky a snažili se sehnat gardisty dohromady, jako by to byly ovce.
Na konci živého plotu si Caffran všiml cihlami vydlážděné cesty mizející pod alejí stromů s šedivou kůrou. Došlo mu, že ty louky, na nichž si zřídili provizorní přistávací plochu, původně sloužily jako městský park.
Cestu lemovaly lavičky a on se na jednu z nich, ukrytou v navlhlém chládku pod stromy, posadil. Pomyslel si, že to bylo vážně hezké místo. Jistě, stromy na Tanith byly mnohem majestátnější, ale i tak. Napadlo ho, jak se asi má Tona. Byla to jeho dívka, i když byla voják stejně jako on. Tona přiletěla v jiném transportéru, protože teď patřila k jiné četě než on. Seržantka Criid. Pořád ještě mu to připadalo legrační. Další první věc v Prvním a jediném.
V každé mezeře mezi stromy v aleji stála velká krychle z hladkého bílého kamene. Každá z nich měla na straně obrácené k cestě jakýsi obdélníkový výstupek. Caffran přemýšlel, k čemu asi sloužily. Snad to byly nějaké značky.
Někoho za sebou zaslechl a otočil se. Byl to komisař Hark, politický důstojník regimentu. Caffran rychle popadl odložený batoh a postavil se, ale Hark na něj uvolněně mávl, aby si zase sedl. Hark uměl být co do disciplíny příšerný pedant, ale jen když na tom záleželo, což teď evidentně neplatilo. Zběžně po lavičce přejel rukou v rukavici, posadil se ke Caffranovi a vytáhl si cípy dlouhého pláště nad stehna, aby mohl překřížit nohy.
„Nějak se jim celá ta operace zadrhla,“ řekl a kývl směrem k přistávací ploše. „No nevím. Stojí jim tu nějakých dvacet náklaďáků plných našich lidí a nedaří se jim ani vyjet ven z parku. Není divu, že se ta zdejší válka táhne už čtyřicet let. Nedokáží zorganizovat ani odjezd pár aut z louky.“
Caffran se usmál.
„Každopádně,“ pokračoval Hark, „se alespoň můžeme trochu provětrat. Dobrý nápad.“
„Už jsem myslel, že mě pokáráte,“ řekl Caffran.
Hark se na něj podíval a pozdvihl obočí, jako by říkal: „Nikdy nevíš.“ Viktor Hark byl podsaditý, svalnatý, ale po letech dobrého živobytí trochu tělnatý muž. Oči měl přivřené a ostře řezanou tvář hladce oholenou. Sundal si komisařskou čepici, aby si urovnal její podšívku, a odhalil tak krátce střižené černé vlasy na kulaté hlavě posazené na širokém krku.
„To už válčí čtyřicet let, pane?“ zeptal se Caffran.
„Ach ano,“ řekl Hark a vyhlédl přes stromy na klesající a zase vzlétající vzdušné transportéry u jiné, středně vzdálené přistávací plochy. „Čtyřicet zatracených let. Co na to říkáte?“
„Obávám se, že o tom moc nevím, pane. Jen vím, že se tahle planeta jmenuje Aexe Cardinal a že to město támhle se jmenuje Brunsgatte. Mimo to…“
„Nebojte, Caffrane, budou instruktáže. Jste hostem země, která si říká Aexegarie a je nejvýznamnější z národních států válčících se Shadickou republikou. Naše brigáda je tu proto, aby podpořila jejich síly a ukázala Shadiku, jak vypadá opravdová válka.“
Caffran přikývl. Ve skutečnosti ho to nijak zvlášť nezajímalo, ale s Harkem nemluvil každý den. „Takže bojujeme proti nějakému národu, pane?“
„Ne, bojujeme proti stejnému arcinepříteli jako vždy. Chaos už před nějakou dobou dostal Shadik do svých špinavých spárů a teď se ho snaží využít jako odrazového můstku k dobytí celé planety.“
„V tom případě by na mě asi mělo dělat dojem, že dokázali vzdorovat tak dlouho,“ podotkl Caffran.
Hark pokrčil rameny. Chvíli byli zticha. Potom se Hark zeptal: „Jak myslíte, že si ta vaše dívka povede?“
„Criid? Řekl bych, že dobře, pane.“
„Je to trochu risk, svěřit ženě velení nad celým družstvem, ale Gaunt si taky myslí, že by se to mělo zkusit. Kromě toho jsme potřebovali, aby Koleovu jednotku převzal Verghasťan. Snese podle vás takový tlak?“
„Určitě. Spíš se bojím o všechny ostatní. Nevím, jestli s ní zvládnou udržet krok.“
Hark se zachechtal a nasadil si čepici. „Myslím si to samé. Ale stejně to bude zajímavé. Vyzkoušíme tu hned tři nové seržanty.“
Criid nebyla jediná, pro koho se po phantinském tažení uvolnilo místo. Verghasťan jménem Arcuda dostal velení nad Indrimmovou četou a Raglon měl vést tu Adareho. Caffran přál v duchu všem třem hodně štěstí. Inrimmo zemřel při bojích o Cirenholm a Adareho zabili během operace za nepřátelskou linií v Ouranbergu. Kolea, jeden z nejpopulárnějších verghastských vojáků, sice nebyl mrtvý, ale v závěru bitvy o Ouranberg utržil zranění na hlavě a ztratil paměť. Fyzicky byl v pořádku, ale už to nebyl Gol Kolea. V jeho těle teď žil někdo úplně jiný. Jen další voják v Criidiné četě, které předtím sám velel. Byla to skutečná tragédie.
„Tak to vypadá, že se dávní aexegarští hrdinové vrátili do války,“ řekl Hark.
„Pane?“
Komisař ukázal na bílé kamenné bloky pod stromy. „Vidíte ty podstavce? Sochy z nich odstranili. Dokonce i plakety se jmény. Recyklovali je. Roztavili je na materiál do válečných továren. Ať tu stával kdokoli, teď si to nejspíš sviští nad shadickými liniemi jako kus dělostřeleckého granátu. Aexegarie mele z posledního, Caffrane. Je na samé hranici svých sil. Přišli jsme právě včas.“
„Pane.“
„Alespoň doufám,“ dodal Hark. „Možná už jsou ve skutečnosti mrtví a tohle jsou jen jejich poslední záchvěvy. Hádám, že to nejspíš brzy zjistíme.“
Nezněl vážně, ale Caffrana jeho slova přesto zneklidnila. Nikomu se nechce do prohraného boje.
Nad loukou se ozval zvuk píšťal. Rozhlédli se a uviděli, že se vše pomalu dávalo do pohybu. Dozorčí naháněli Duchy na korby nákladních vozů.
„Tak jdeme na to,“ řekl Hark a vstal. Urovnal si rukama plášť a Caffran zvedl ze země batoh.
„Udělejte pro mě něco,“ řekl Hark. „Projděte tu cestu a zkontrolujte, jestli tu nejsou ještě nějací opozdilci. Zařídím, aby na vás váš vůz počkal.“
„Ano, pane.“
Zatímco Hark zamířil po trávě k přistávací ploše, Caffran se po cestě vydal opačným směrem a rozhlížel se přitom po stromech a po živém plotu. O jeden z prázdných podstavců se opírali Derin s Costinem a kouřili tyčinky lho.
„Pohyb,“ řekl Caffran. „Už odjíždíme.
“ Oba zakleli.
„A obchází tu Hark.“
Derin s Costinem dokouřili a posbírali ze země výstroj.
„Jdeš taky, Caffe?“
„Za chvíli,“ odpověděl a pokračoval v chůzi, zatímco se oba vojáci vydali k shromaždištím.
Caffran už nikde nikoho neviděl. Chystal se taky obrátit k odchodu, když tu spatřil na kraji přilehlé louky pod korunami malé skupinky stromů osamělou postavu.
Přiběhl blíž a poznal ji: byl to Larkin.
Vrchní odstřelovač regimentu byl tak pohroužený do myšlenek, že neslyšel, jak se k němu Caffran blíží.
Vypadalo to, že poslouchá šumění větru ve větvích nad sebou. Jeho výstroj a pouzdro s dlouhou laserovou odstřelovačkou ležely na trávě vedle něj.
Caffran zpomalil a přešel do chůze. Larkin nikdy nepatřil zrovna k těm nejvyrovnanějším Tanithanům, ale od Braggovy smrti byl ještě nepřístupnější a odtažitější.
Smrt Opáčka Bragga je všechny hluboce zasáhla. Sotva se tomu šlo ubránit.
Bodrý, vždy dobře naladěný a skoro až mírumilovný Bragg proslul velikostí a silou, díky nimž se skvěle uplatnil jako specialista na těžké zbraně… a také mizernou muškou, která mu vynesla jeho přezdívku. Bragga zabila nepřátelská palba na Ouranbergu a všichni ho teď postrádali. Zdál se být nedílnou součástí regimentu, nezničitelnou a věčnou. Jeho smrt jim všem něco vzala. Snad sebevědomí; dokonce ani ti nejneohroženější Duchové teď už nevěřili, že budou žít věčně.
Bragg byl vždycky Larkinův nejbližší přítel. Stali se proslulou dvojicí – šlachovitý odstřelovač a obrovitý střelec byli jak Clarco a Clop, oblíbená dvojice z imperiálních mystérií. Podle Caffrana nesl Larkin obrovu smrt ze všech nejhůř, protože u ní nebyl. Odstřelovač se účastnil mise za nepřátelskou linií vypravené před hlavním útokem, a než se ho podařilo najít a vrátit mezi Duchy, byl už Bragg mrtvý.
„Larksi?“ promluvil na něj Caffran.
Vzduchem se ve zlomku vteřiny mihl nůž. Larkinův tanithský nůž s rovnou, stříbrnou, třicet centimetrů dlouhou čepelí. Vynořil se odnikud stejně rychle, jako když Varl předváděl v kasárnách některý ze svých karetních triků. Caffran uviděl nejdřív čepel a pak strach v Larkinových očích.
„U Fetha!“ vykřikl a s rukama nahoře ucouvl. „Jenom klid!“
Larkinovi jako by okamžik trvalo, než Caffrana poznal. Krátce zamrkal, polkl, zavrtěl hlavou a odložil nůž. Caffranovi neuniklo, že se ruka s nožem chvěla.
„Promiň, Caffe,“ řekl Larkin. „Vylekal jsi mě.“
„To ano,“ přitakal Caffran a zvedl obočí.
„Jsi v pořádku?“ Larkin se od něj už zase odvrátil a dál zíral do prázdna.
„Larksi?“
„Jsem v pořádku. Jenom přemýšlím.“
„O čem?“
„O ničem. Jsi… jsi tady sám?“
Caffran se rozhlédl. „Jo. Hark mi řekl, ať ještě všechny svolám. Zvedáme kotvy.“
Larkin přikývl. Už se zdál být trochu klidnější. U Šíleného Hlaina Larkina jste si zkrátka nikdy nemohli být úplně jistí. Zvedl ze země batoh a odstřelovačku si položil na rameno.
„Určitě ti nic není?“ zeptal se Caffran.
„Jsem nervózní. Před každým mejdanem jsem nervózní. Mám z toho špatný pocit…“
„Císař nás chrání,“ řekl Caffran.
Larkin zamumlal něco, čemu Caffran nerozuměl, zvedl si k ústům malého stříbrného orla, kterého nosil na krku, a políbil jej.
„Někdy mi spíš přijde,“ řekl, „že se o nás ani nestará.“


Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.