Long, Nathan: Zabiječ šamanů

Trpasličí trolobijce Gotrek a jeho lidský společník Felix Jaeger, nejznámější dvojice hrdinů světa Warhammeru, míří vstříc novému dobrodružství.
Když se Gotrek a Felix vydají na sever, aby tam pátrali po zbylých členech řádu Ohnivých srdcí, narazí na nové společníky a spojence. Samozřejmě se setkají i s tlupami bestií slídícími po Drakwaldu, ale kromě nich je tam toho čeká víc, než si dokážou představit. Brzy se přesvědčí, že zlovolné síly Chaosu nikdy nespí a než se nadějí, musí bojovat nejenom o svou čest, ale i za samu budoucnost Říše.
Brož., 296 str., překlad L. Malčíková, obálka Geoff Taylor, cena 349 Kč, vyšlo 25. 11. 2010.

Úryvek z románu:

Felix prošel koženým závěsem u Volského jha a zamířil ke stolu vzadu, kde seděl sám Gotrek s korbelem v pěsti a dalším před sebou, který čekal na vypití. Trolobijce se během cesty po moři Chaosu také změnil. Byl zjizvený stejně jako Max s Claudií, dlaně na silných rukou měl jako z rozpuštěného vosku po průtoku magické moci z runové sekery, když přesekl Harfu zkázy na dvě poloviny na palubě skavení ponorky. Ale tam, kde čaroděje a věštkyni nebezpečné zážitky zklidnily, Gotrek ožil. Jediné oko měl jasnější a bystřejší, oranžový hřeben vlasů mu vyzývavě trčel a byl čerstvě nabarvený, vousy měl pečlivě zapletené a jeho mohutná podsaditá postava se skoro třásla stěží ovládanou zběsilostí.
Felix si nebyl jistý, co tu změnu způsobilo. Útěk z černé archy byl jedním z nejobtížnějších úkolů, s jakým se kdy setkali, a přesto Gotrek vypadal zdravější a čilejší než kdy dřív. Možná proto, že měl možnost bojovat s letitou nemesis své rasy – s temnými elfy. Možná to bylo proroctvím, které pronesl démon, že Gotrekovým osudem je zemřít při zabití ještě mocnějšího démona, než je on sám. Ať už to bylo tak nebo tak, Gotrek byl od chvíle, kdy opustili Karak Hirn v nejlepší náladě.
Trolobijce vzhlédl. Felix kývl na obsluhující děvče, aby mu přineslo pivo, a posadil se vedle něj.
„Co ses dozvěděl, človíčku?“ zeptal se Gotrek.
Felix si povzdechl. „Všechno, čeho jsem se obával. Můj otec je mrtvý. Skaveni ho mučili a zabili.“ Zaťal pěsti a pohlédl na trolobijce. „Přísahám, že se té staré kryse pomstím, nebo při tom zemřu.“
Gotrek souhlasně přikývl. „Dobře řečeno.“ Napil se. „Ale možná už je mrtvý. Spadl do moře.“
Felix zavrtěl hlavou. „Ne. Žije. Vím to. A zabiju ho já.“
Obsluhující děvče přineslo Felixovi pivo.
Gotrek zvedl korbel. „Na pomstu,“ řekl.
Felix udělal totéž a přiťukli si. „Na pomstu!“
Oba se zhluboka napili a pak třískli korbely o dřevěný stůl. Felix si hřbetem ruky otřel ústa. Měl pocit, že po takovém prohlášení by měl vstát a statečně vyrazit na nepřítele, ale neměl tušení, kde by ten ohavný krysák mohl být.
„No, tak kde předpokládáš, že ho najdeme?“ zeptal se po rozpačité minutě.
Gotrek říhl a začal pít druhé pivo. „O to bych si starosti nedělal, človíčku. Pokud je naživu, vsadím se, že si nás najde sám. Je jenom třeba, abychom byli připraveni.“
„Ano,“ řekl Felix. „Stále bdělí.“
„Tam je!“ ozval se zepředu z hospody vysoký hlas.
Gotrek a Felix vyskočili, až málem převrátili korbely, a tasili meč a sekeru. Jenže to nevykřikl skavení čaroděj, nýbrž mladík v livreji panoše, který na ně významně ukazoval. Felix zmateně zamrkal. Ten chlapec měl sestřih vlasů podle hrnce a byl oblečen v kabátci a kalhotách tmavě modré barvy. Na pravé straně hrudi měl znak rudého srdce obklopeného plameny. Stál vedle vysokého křehce vyhlížejícího starého rytíře s holou hlavou, úžasným bílým plnovousem a fanaticky zářícíma světle modrýma očima. Pod těžkým vlněným pláštěm měl rytíř na sobě šaty téže modré barvy. Felix nikoho z nich v životě neviděl.
„Znáš je?“ zeptal se koutkem úst Gotreka.
„Ne,“ řekl Gotrek. „A ty?“
„Nemám tušení.“
Rytíř si to namířil se ztuhlou důstojností přes nálevnu k nim a mladík, kterému nemohlo být víc než sedmnáct, šel za ním.
Gotrek varovně zabručel, když se přiblížili ke stolu, ale starý rytíř nespouštěl rozčilený pohled z Felixe.
„Co ode mne chcete?“ zeptal se Felix.
Starý rytíř sáhl do kapsy pláště a vytáhl knihu. Opovržlivě ji hodil na stůl. „Ty vy jste sepsal tenhle brak?“
Felix se podíval na knihu. Byl to druhý díl jeho cest s Gotrekem. Překvapeně zamrkal. Tohle bylo to poslední, co očekával.
„No, já bych to nenazval zrovna brak,“ řekl nakonec. „Ale ano, napsal jsem to.“
„A cestoval jste ‚blízko Karaku Osmi vrcholků s templářem Aldredem Kepplerem z řádu Ohnivého srdce‘?“
Bylo to čím dál podivnější. Felix si vyměnil pohled s Gotrekem. Trolobijce pokrčil rameny.
„No ano,“ řekl Felix nakonec. „Oč jde?“
„A sebral jste jeho mrtvole meč Karaghul, třebaže nebyl váš?“
„No, tedy…“ řekl Felix.
„Nemusíš odpovídat, zbabělče,“ vykřikl starý rytíř. „Protože já ho teď vidím u tebe!“ Ukázal na Felixe obviňujícícm prstem a oči mu vzplály spravedlivým hněvem. „Ten meč patří řádu Ohnivého srdce! Tvoje dvacet let stará zlodějna je u konce, Felixi Jaegere. Okamžitě ho vrať!“


Kapitola druhá

Felix vytřeštil na stařičkého rytíře překvapeně oči. Nosil u sebe Karaghul už tak dlouho, že skoro zapomněl na dobu, kdy nebyl jeho. Nedokázal si představit, že by se s ním měl rozloučit. Byl to nejlepší meč, jaký kdy měl. Jeho runová moc mu kdysi umožnila zabít draka a nedávno způsobit smrtelné zranění mořskému hadovi. Ani jedno z těch střetnutí by bez něj nepřežil.
„Vždycky… vždycky jsem ho chtěl vrátit,“ zakoktal.
„To určitě,“ odfrkl rytíř.
„Ale ano,“ řekl Felix. „Jen… jen jsem se za posledních dvacet let nedostal do Altdorfu.“ Což nebyla tak úplně pravda. Byl tu dva měsíce před odjezdem do Marienburgu a do Pustin, ale ani jednou jej nenapadlo vyhledat řád Ohnivého srdce a meč jim vrátit. To, že na něj mají nárok, mu dávno vypadlo z paměti.
Felixe napadlo něco jiného. „Jak jste se dozvěděl, že jsem zde?“
Starý rytíř se zlověstně podíval na chlapce po svém boku. „Kapitula řádu je nedaleko. Můj panoš Ortwin, kéž Sigmar ušetří jeho duši za takové plýtvání časem, přečetll tu vaši chvástavou povídačku a podle popisu v ní poznal na ulici vašeho společníka. Tak, a teď vraťte meč, který jste ukradl.“
„On ten meč naukradl, rytíři,“ prohlásil Gotrek a zahleděl se mu do očí.
Rytíř mu pohled oplatil. Gotrekův jednooký pohled ho zřejmě ani trochu nezastrašil. „Měl svolení templáře Kepplera si ho vzít?“
Felix se otřásl, protože si vzpomněl, jak trol utrhl Kepplerovi čistě hlavu právě ve chvíli, kdy meč našel. „K tomu neměl příležitost,“ řekl. „Byl mrtvý dřív, než mohl cokoli říct.“
„Jak můžu vědět, že je to pravda?“ zeptal se rytíř. „Celý ten příběh může být vymyšlený. Možná jste se na urozeného templáře vrhli a oloupili ho.“
Gotrek se na něj vyrovnaně podíval. „Trpaslíci nelžou.“
To starého rytíře zřejmě na chvíli zarazilo. S úctou sklonil hlavu směrem ke Gotrekovi. „Pardon, Herr trpaslík. Poctivost a čest vaší rasy je dobře známa a za normálních okolností bych ji nijak nezpochybňoval, ale mít u sebe něco, co patří jiným, víc než dvacet let…“
„Tak… já vám ten meč vrátím,“ řekl Felix, i když se mu při těch slovech sevřelo srdce. Bylo to jako říct, že si uřízne nohu. „Nikdy jsem si ho nechtěl nechat, ale byli jsme dlouho pryč.“ Začal si odepínat opasek s mečem. „Stal se mou součástí.“
„A ve vaší nepřítomnosti jste odepřel jeho moc generaci rytířů řádu Ohnivého srdce. Kdo ví, jaké slavné činy mohli s tak vznešenou zbraní vykonat. Mnohem statečnější činy, než vy jste kdy vykonal, to vám ručím.“
Felix se odmlčel a omotal opaskem pochvu meče. Nebylo nutné, aby jej starý rytíř utážel. „Zabil jsem draka,“ řekl.
„A desítky orků a nemrtvých,“ dodal Gotrek.
„A zahnali na útěk hordy Chaosu,“ přidal se Ortwin.
Starý rytíř se na panoše vztekle podíval.
„Tak se to píše v těch knihách,“ trval na svém chlapec.
Felix mu podal meč a něco, možná důstojnost starého rytíře nebo vážnost okamžiku, ho donutila kleknout na jedno koleno. „Sire rytířu,“ řekl, „vracím ten meč vašemu řádu, jak jsem měl vždycky v úmyslu, ale… měl byste vědět, že jsem nikdy nezneuctil meč ani památku templáře Kepplera a… pokud existuje nějaký způsob, jak bych vás mohl přesvědčit, abyste mi jej nechal, slibuji, že ho nezneuctím ani v budoucnu. Tak jsem si na něj zvykl, že nevím, co bez něj budu dělat.“
Rytíř zvedl nevěřícně obočí. „Vy chcete, abych vám ten meč dal? Meč, který byl relikvií mého řádu po téměř pět set let? Ne. Už jste ho měl dost dlouho.“
„No, tak bych, třeba, ho mohl od vás koupit, nebo bychom spolu uzavřeli obchod.“
Felix koutkem oka zahlédl, jak sebou Gotrek trhl a pohled na rytířovu tvář mu potvrdil, že řekl něco špatného.
„Koupit!“ vykřikl rytíř. „Koupit posvátnou relikvii? Stejně byste mohl požádat, abych prodal čest našeho řádu. Jste snad podlý kupec? Takový meč se nedá koupit nebo prodat.
Templáři si jej předávají mezi sebou, aby jej mohli používat v nekonečně bitvě proti silám temnoty.“
Felix rozpačitě zrudl a horečně pátral po lepším argumentu. „Promiňte, sire rytíři. Špatně jsem se vyjádřil. Chtěl jsem říct, mohl bych pro vás něco udělat? Nějaký, hm, čin nebo výprava, která by dokázala, že jsem toho meče hoden?“
Rytíř na něj chvíli hleděl a pak mu sebral meč z napřažených rukou. „Ne,“ řekl. „Nevěřím, že jste se špatně vyjádřil. Věřím, že jste tím prohlášením odhalil svou pravou povahu. Meč se vrátí řádu a získá zpátky čest.“
Otočil se, až mu záhyby těžkého pláště zavířily, a ztuhle a hrdě šel ke dveřím.
Panoš zaváhal, odhadujícím pohledem se podíval na Gotreka s Felixem, pak popadl knihu a rozběhl se za rytířem. Tiše na něj zavolal. „Mistře Teobalte. Počkejte. Mistře.“
Ale rytíř ani nezpomalil a závěs se za nimi se zašustěním zavřel. Felix za nimi hleděl, i když už byli z dohledu.
„Vstaň, človíčku,“ řekl Gotrek nevrle. „Už jsou pryč.“
Felix zapomněl, že klečí. Rozhlédl se. Lidé zírali. Rozpačitě se zvedl a posadil se na lavici. Poplácal si po prázdném místě u pasu. Karaghul je pryč. Jeho meč. Bez něj se cítil nahý. Nevěděl, co má dělat. Bude si samozřejmě muset sehnat jiný meč, ale jak ho může něco nahradit? Občas Karaghul nenáviděl, když mu jeho povaha nesnášenlivá ke drakům zaplavila mysl a nutila ke k sebevražedným akcím, ale zároveň ho meč chránil a porazil mnoho silných a mocných nepřátel. Už jej měl tak dlouho, že se stal jeho součástí, až si nebyl jistý, jestli bez něj bude sám sebou.
„No… asi budu potřebovat nový meč,“ řekl.
„Ano,“ souhlasil Gotrek.
„A pití,“ dodal Felix.
„Ano, přitakal Gotrek. Praštil do stolu. „Barmane! Další dva! Ne, čtyři!“

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.